Koleda

Jeden z nejpodivnějších zážitků v mém životě. Tak dnes vzpomínám na onu noc, kdy jsem po cestě z diskotéky v lehce podnapilém stavu procházel neznámým parkem, kouřil poslední cigaretu, pozoroval vycházející hvězdy a samozřejmě - p

X+

Nebylo mi tehdy nijak zvlášť dobře, a tak jsem se na chvíli posadil na jednu z laviček. V parku jsem nebyl sám. O kousek dál sedělo podivné stvoření. Ne, nelekejte se.
Šlo o starší ženu, prostě bezdomovce/kyni. Nebyl tam hejkal ani nic podobného. I když, ta žena se možná více podobala hejkalovi než ženě - a to prosím nikdo neví, jak hejkal vypadá.
Nebyl na ni vůbec hezký pohled. Odvrátil jsem od ní zrak a vrátil se k přemýšlení a
k cigaretě, která už byla na pokraji sil. Všechny bezdomovce jsem nějak podvědomě neměl rád. Přiznám to rovnou, hnusili se mi.

To, co se stalo vzápětí, bylo tím podivným, ba dokonce nejpodivnějším zážitkem mého života. Nebo alespoň mého mládí, to bezpochyby.
„Nesem vám noviny, poslouchejte…“
Ta ženská se snad zbláznila, pomyslel jsem si. Byla polovina července a ona si zpívala vánoční koledu. Nevěděl jsem, jestli mi to víc nahánělo strach, nebo vhánělo úsměv na rty.
„Slyšte je pilně a neomylně…“
Nakonec jsem se přece jen raději pousmál nad absurditou jejího chování.

„Víš vůbec, čemu se směješ?“
Vystřelil jsem vpřed, protože neznámý hlas přicházející z keře za mnou na mě zapůsobil jako jehla píchnutá do zadku. Otočil jsem se a uviděl hlavu muže, dalšího bezdomovce. Vylézal z keře, jenž byl pravděpodobně jeho přechodným obydlím.
„Co… cože?“ vyhrkl jsem zmateně.
„Já nic nepotřebuju, chlape, já se tě jen ptám, jestli víš, čemu se směješ.“
V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, na co se mě ptá. Nevěděl jsem už ani to, že jsem se před pár vteřinami něčemu smál. A tak jsem jen zíral na toho muže a on zíral na mě.
„Smál ses koledě, ne? Té, co tam sedí.“
„Koledě?“ nechápal jsem.
„Koledě. Té ženské tam, co zpívá koledy. Už víš?“
„Jo,“ odpověděl jsem, ale přitom jsem přemýšlel nad tím, proč se mě takhle ptá a proč se vůbec stará o to, čemu já se směju.

Muž se mezitím přesunul na lavičku, zapálil si cigaretu - Na cigarety má, říkal jsem si v duchu - podíval se na mě a zeptal se: „Chceš vědět, proč ty koledy zpívá?“
Nejdřív jsem pokrčil rameny, ale pak jsem, bůhví proč, přikývl. Ve stejnou chvíli jsem se přitom ptal sám sebe, proč to dělám. Proč se tu vybavuju s bezdomovcem.
Sedl jsem si na lavičku vedle. Nejdřív zavrtěl hlavou. Asi mu vadilo, že si nechci sednout vedle něj, a to já jsem opravdu nechtěl.
„Tak proč zpívá ty koledy?“
„Zabila svýho manžela,“ odpověděl suše.
„Cože?“ Najednou se situace zcela převrátila a z humorné situace se stal horor, kterému jsem však zatím nevěřil. Muž pokračoval.

„Její manžel byl hajzl, chlape. Vím to, protože tenkrát se o tom hodně mluvilo. Už to bude čtyřicet let. Mlátil ji každej den, nebo po ní řval. Chudák holka, tehdy jí bylo sotva přes dvacet. Celej život před sebou. Já jsem si ten svůj posral chlastem, ale jí ho posral ten hajzl.“
„No a proč není ve vězení, když ho zabila?“
„Říkám ti přece, že už to bude čtyřicet let. Tenkrát zohlednili, že to bylo v sebeobraně, takže zase takovej trest nevyfásla. Navíc ji pustili dřív.“
„Pořád jste mi ale neřekl, proč zpívá ty koledy. Co to má společného se zabitím manžela?“
Najednou jsem byl zcela pohlcen vyprávěním neznámého muže a můj hlad po informacích se zvětšoval.

„Ona ho totiž zabila na Štědrej den, o Vánocích, přímo u vánočního stromku, protože ten parchant ji musel zmlátit, stejně jako jejich děti, dokonce i o Vánocích. Hezkej dárek, ne?“
Nevěděl jsem, co odpovědět. Celý příběh se mi zdál trochu utažený za vlasy.
„Oni měli děti?“ zeptal jsem se.
„Jo, dvě. Byly ještě malý a celý to viděly, jak mu vrazila nůž do břicha. Teda aspoň to se tenkrát říkalo, že do břicha. Můžeš si to najít někde v novinových archivech, určit to tam někde bude. No a ty děcka pak zabavila sociálka, protože se o ně neměl kdo postarat. Na rodiče zapomněli, protože tehdy byly ještě fakt malý, a dali je nějakým adoptivním rodičům. Koleda už pak neměla jak zjistit, kde jsou, protože jí to nikdo neřekl.“
„Takže kvůli manželovi ztratila svobodu a navíc i děti,“ shrnul jsem krátce fakta.

„Jo,“ pokračoval. „Představ si, že tě někdo mlátí, ty se jen bráníš, ale pak tě za to fláknou za katr a ještě ti vemou děti. Tomu se říká spravedlnost. No a když vylezla, tak teda zjistila, že už nemá vůbec nikoho, a prostě se z toho zcvokla. Totálně zcvokla.“

Chvíli jsme oba mlčeli a já jsem si od něj vzal cigaretu. 

„No a ty koledy, chlape, ty podle nás, jako bezdomovců, zpívá proto, že si představuje svý děti, jak stojí u toho stromečku a vyděšeně sledují to divadlo, co se tam tenkrát odehrálo. Nebo se jí prostě jen stýská. Prostě se zbláznila, bláznům těžko porozumíš, jako proč dělají to, co dělají. To je těžký, stejně jako osud, co potkal naši koledu.“

Dokouřil jsem cigaretu, rozloučil se s neznámým mužem a zamířil směrem domů. Když jsem procházel kolem ženy, vytáhl jsem peněženku a poprvé v životě dal bezdomovci peníze. Dvacet korun. To, co řekla, když ke mně zvedla svůj pohled, ve mně zůstane navždy.

„Děkuji ti, Ježíšku…“