Rozhodl jsem se zveřejnit svoji absolventskou řeč. Jednak myslím, že by to nemuselo být pro všechny úplně zbytečné čtení, protože jsem nemluvil jen k nám, absolventům; jednak jsem zde už dlouho nebyl aktivní, tudíž, proč ne...
Já a má řeč.
Vaše Magnificence, vážený pane prorektore,
Spectabilis, vážený pane proděkane,
Honorabilis, vážený pane promotore,
Vážení rodiče, dámy a pánové,
dovolte mi nyní vyslovit menší úvahu o významu absolventských projevů a stejně tak o významu našeho dnešního setkání.
Bezprostředně po mém rozhodnutí vzít na sebe zodpovědnost za pronesení absolventské řeči mi byly zapůjčeny proslovy z let minulých. Zřejmě pro inspiraci. A té se mi dostalo, jelikož při jejich pročítání jsem došel k přesvědčení, že jde především o řeči děkovné; bez ohledu na to, zda v nich převažoval humor, či naopak smrtelná vážnost.
Rovněž děkování - jeho formě a smyslu - se budu věnovat v následujících minutách.
Děkovná pasáž je bezpochyby neodmyslitelnou součástí absolventských proslovů a stejně tak slavnostních projevů obecně. Její naprosté vynechání by bylo v případě promoce vhodné trestat roztrháním diplomu dotyčného hříšného řečníka přímo na místě. Ani já se samozřejmě k takovému kacířství neuchýlím a právě nyní vřele a důrazně děkuji
všem rodinám, zejména rodičům,
dále všem přátelům
a samozřejmě rovněž všem pedagogům za to,
že svojí podporou, důvěrou, znalostmi a inspirací přispívají k rozvoji vzdělanosti v naší zemi, kteréhož vývoje jsme my - a nejen my – věřme, zdařilým výsledkem.
Co se však díků týče, nejsem osobně zastáncem názoru, že by se měly pronášet v proslovech při slavnostních příležitostech, jakkoli je to hezký zvyk. Díky by měly být projevovány zejména v činech a soustavně, nikoli formou slov a ojediněle, navíc často právě jen ze zvyku.
Když žena nechá muže sledovat fotbal, polibek či květina ji jistě potěší více než prosté „Díky“.
Jsem si jistý, že všichni pedagogové, se kterými jsme si vypracovali skvělé vztahy, všichni milovaní členové našich rodin a všichni opravdoví přátelé jsou si vědomi našich díků i bez slavnostních projevů.
Druhou část proslovu svého bych tedy rád věnoval odpovědi na otázku, proč především tento projev nese přívlastek absolventský, nikoli děkovný.
Hlavním důvodem je, že právě absolventi sami k sobě by jím měli promlouvat. Zde mi odpusťte malou odbočku s tím, že se hned vrátím k tomu podstatnému.
V souvislosti s promocí nás všechny automaticky napadne hned několik asociací jako - slavnostní den, dále s ním spojené slavnostní předání diplomu a nepochybně také slavnostní oběd s rodinou. Na to vše jsme se těšili, pravda. Dle mého názoru však nic z toho není pravou podstatou promoce.
Ostatně, oběd nám přece mohou doma uvařit hodné maminky a babičky - ten by nám, přiznejme si, stejně chutnal mnohem víc - a diplom si máme možnost vyzvednout na studijním oddělení. Výsledek by byl stejný - nasycený student s papírem v ruce - a na stavu tohoto světa by se oproti právě probíhající slavnostní variantě pranic nezměnilo.
Tím nejdůležitějším aktem dneška ze strany nás, absolventů, je totiž uvědomění si faktu, že předání oné modré, či dokonce červené složky zdaleka není koncem naší cesty za vzděláním.
Naopak, dnešek je startovní čarou, přestože cesta k ní nebyla procházkou bez překážek. Nebyli jsme přeci podporováni a vzděláváni pro samotné dostudování a ukončení studia by v žádném případě nemělo být bráno jako účel naší několikaleté snahy.
Ne, je to všechno obráceně, protože my jsme přeci dostudovali, abychom své vzdělání využili, dále jej rozvíjeli a rovněž předávali dál, ať už na akademické půdě či kdekoli jinde.
Abych tedy shrnul poslední řádky - vysokoškolské vzdělání nám nesmí býti dosaženým účelem, ale naopak podmínkou a závazkem pro čas budoucí.
V budoucnosti však nepůjde pouze o naše oborové znalosti, ale o předávání celého způsobu myšlení, jenž nám byl, věřím, pedagogy Filosofické fakulty naší alma mater za ty roky
vštípen do hlavy.
Třeba už jen zcela běžnou konverzací s jinými lidmi, které přesvědčíme o tom, že svět není černobílý, přispíváme a budeme přispívat ke vzniku zdravější společnosti. Společnosti chápající, co je v životě podstatné. Společnosti, jež si uvědomí, že televizní zprávy složené dnes výhradně z vražd a krádeží neznamenají, že jsme společenstvím deseti milionů či šesti miliard zločinců.
My všichni, jak tu před Vámi stojíme, jsme vystudovali společenské a kulturní obory, respektive obory humanitní - jazyky, filosofii, historii či psychologii. Právě společnost a kulturu se tak musíme snažit pozdvihnout na lepší úroveň.
Jestliže se nám to podaří - zvítězíme. Pakliže svým myšlením a činy budeme alespoň brzdit jejich úpadek - nezklameme.
Dodržíme-li vše uvedené, bude to dozajista tím nejlepším možným poděkováním všem, kterým je nejen dnes třeba děkovat. Až tehdy zabráníme přetavení jejich snahy, podpory a trpělivosti v marnost a ztrátu času.
Přijměme tedy nyní společně - my všichni v sále, ovšem zejména já a mé milé kolegyně - skutečnost, že diplom není výsledkovou listinou závodu, nýbrž startovním číslem. S tímto vědomím pak ze sebe v životních závodech vydávejme vše, protože na odpočinek bude jistě času dost v prostoru za cílovou páskou...
Bylo mi ctí k Vám dnes promlouvat a úplným závěrem dodávám, že věřím.
Věřím v sebe a věřím v nás všechny, neboť, jak napsal mistr slova a člověk po celý život vyjadřující svoji lásku k lidem - Karel Čapek:
„Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi.“
