Nikdy mě nepřepadli! Až minulou noc

Existuje nějaká možnost, že by zrovna mě přepadli? Každý na to asi už někdy pomyslel. Během mého velmi pozdního návratu domů jsem v noci z pátku na sobotu získal první neveselou zkušenost tohoto druhu. Avšak ruce mi nezlámali, takže jsem relativně v pořádku, nicméně přiznávám, že k této výpovědi jsem musel sám sebe přemlouvat.

A Clockwork Orange

Severovýchodně z centra Brna - to je vektor udávající směr mé násilně přerušené noční procházky, původně vedoucí temnými uličkami k mému studentskému sídlu. Přesnější raději nebudu, v zájmu bezpečnosti.

Tam, kde bydlím, nebydlím dlouho, a tak stále zkouším různé cesty tam i zpět. Znáte to, všechny cesty vedou do Říma, tak proč chodit jen po jedné a být stereotypní, že ano.

Abych to upřesnil, rád se procházím. Většinou raději riskuji tento přístup, ač někdy zdlouhavý a jindy zase zdaleka ne bezpečný, než se mačkat v noční lince (v rozjezdu), v tramvaji (v šalině) či v MHD všeobecně, což může být a většinou je neméně zdlouhavé a jindy zase neméně nebezpečné.

Lhal bych – a tímto se dostávám k tomu podstatnému – lhal bych a připadal si trapně tvrdit vám, že jsem neměl strach v momentě, kdy se pár metrů přede mnou objevily obrysy několika neznámých postav, přičemž tyto obrysy se v onu pozdní hodinu nepohybovaly zrovna způsobem majícím cokoli společného se stavem střízlivosti.

O nic víc jako hrdina bych si však nepřipadal, pokud bych v danou chvíli změnil směr své chůze o 180 stupňů a hledal jinou cestu.

Stalo se, co se zřejmě v důsledku mé volby mělo stát; a věřte mi, že se mi to nevypráví lehce. Jeden z obrysů (sám jsem měl něco vypito) mi podkopl nohy a ty ostatní se následně přidaly a opakovaně použily stejného slovesa bez předpony ke zpracování mých žeber. To vše dříve, než bych býval stihl říct jednadvacet. To vám povím, že jsme toho moc nenamluvili, a tak to doháním teď, když už jsem se rozhodl o tom vůbec mluvit, totiž psát.

Enormní bolest to zrovna nebyla, to bych vám opět lhal. A vůbec, nějakou bolest vem čert, ale tu peněženku mi mohli nechat. Domů jsem se zdárně dopravil původně zamýšleným způsobem, tj. pěšky. Na danou cestu v budoucnu také nezanevřu, na to jsem málo pověrčivý. Vlastně se už cítím mnohem líp (až na to na*rání!), protože jsem se s vámi o tento zážitek mohl podělit. No, i když, slova zážitek a podělit jsem tu zřejmě nezaparkoval na nejlepším místě; ale co, gumuji nerad, nejen při kreslení.

Tak jsem to ze sebe dostal a můžu vám říct to, co jsem zamýšlel říct především. Víte, o čem byla moje první diplomka? POZOR, nelekejte se ani věty před, ani té po! O blogování! A o čem bude ta druhá? Přesně! Zase o blogování! Zrovna na ní začínám „pracovat“ (a zrovna teď už musím použít uvozovky). Pokusím se znovu stylisticky vrtat v rozdílech mezi různými blogy a tzv. profesionální žurnalistikou. To víte, vztah mezi autory blogů a jejich čtenáři, vztah mezi žurnalisty a jejich čtenáři, rozdíly na lexikální rovině, tematické rozdíly, funkční rozdíly, koherence zkoumaných textů a spousta dalších věcí, které zřejmě minimálně ve vztahu k blogování zajímají jen mě. Ale proč teď tohle všechno cpu sem, do textu věnujícího se něčemu naprosto jinému? Vysvětlím. Stejně jako to, proč je tento odstavec tak nesnesitelně dlouhý. Počkejte si. Ve své první diplomce jsem musel před analýzou blogů vytvořit předběžnou definici jejich stylu – což se mi prý, jen tak mimochodem, povedlo, říkal vedoucí mé práce – a jedním z prvních poznatků o stylu blogů je jejich celková uvolněnost, tj. všichni si píšeme cokoli, kdykoli a jakkoli a následně to prezentujeme určitému okruhu čtenářů, který se může dobrovolně rozhodnout, zda to bude číst, tudíž zda se skutečně stane čtenářem. Nějakou karmu ponechme stranou, tu tentokrát opravdu neočekávám. Co naopak očekávám? Reakce. [Pozn.: Akorát vám neodpovím, neboť prý nemám dost nějakých dukátů. To se holt nedá nic dělat. Ať žijí nesmyslná pravidla a cenzura vůbec!] Ano, reakce, to je pravděpodobně důvod, proč jsem stvořil tento zvláštní a rozháraný text o ničem (jak se dnes říká). 

O ničem? Ano, pro někoho zřejmě bude o ničem (= k ničemu), ale on vůbec není o ničem (= o ničem). Pro mě ne. Pro mě je...

O TOM, že mě jako studenta zajímá, co si myslíte o blogování;

O TOM, že já sám jsem specifikou blogování občas posedlý (někdy musím být);  

O TOM, že na světě je spousta násilí a hlouposti, ale honbu za takovými příběhy bychom měli vrátit do sféry literární fikce, kde nás takové příběhy pomáhají formovat, zatímco v realitě bychom měli zvednout zadek a proti násilí a hlouposti bojovat (například už jen čtením něčeho kvalitního);  

O TOM, že mě jako vnímatele informací nebaví, jak namísto toho svět přímo hltá texty s rasistickou nebo násilnou tematikou či texty pitvající se i v tom, co měl který politik k snídani a jestli jsme za to neplatili (i když se tyto texty zjevují dennodenně všude a jsou často hloupější než jejich námět), protože takové texty nás formují špatným směrem;

O TOM, že po těch kvalitních textech v ostatních rubrikách, například i zde na blogu, ani pes neštěkne (a nenarážím na své texty, na ty pes přímo vy víte co), přitom je jich kvalitních o kultuře či cestování spousta a i v té próze se něco najde (ale fikce už nikoho nezajímá, každý dnes raději relaxuje s Kalouskem roztaženým přes celý monitor);

O TOM, že tytéž zvratky o násilí a politice jsou všem servírovány ještě masivnějším způsobem za doprovodu epických tónů filmových melodií například (a především!) televizí Nova v ještě mnohem hrůznější podobě (viz text mého statusu ze sociální sítě v příloze dole);

O TOM, že zrovna čtu jeden bláznivý román;

O TOM, jak jsem rád, že už skončily prezidentské volby a odér hlouposti na obou stranách začíná ustupovat;

O TOM, že se mi nechtělo moc přemýšlet, ale zároveň jsem toužil přemýšlet co nejvíc;

!!! ale také O TOM, což vlastně není tak důležité, že celý ten příběh o napadení – ano, jistě si vzpomínáte, tam nahoře – že o tom příběhu, no prostě, zapomněl jsem vám říct jednu podstatnou věc. Pro někoho možná šokující, pro většinu vůbec ne. Posuďte sami, stačí si přečíst první písmena všech odstavců včetně titulku odshora dolů. Učiňte právě teď!

…

"Co tím chtěl říct?"
"Hrabe mu?"
"To je vtip?"
"Blbec."
"Piš radši diplomku, ne nesmysly!"
"Co to říkal o blogování?"
"Jdu si přečíst něco o Klausovi."

…

Slíbená příloha - Facebook status (pro ty, kdo si stále nešli přešíst něco o Klausovi):

Proč jsme se já a TV Nova neusmířili
aneb Děláte si ze mě p***l?

V poledne jsem zasedl ke stolu, abych poobědval. Díky matce jsem byl poprvé v tomto roce vystaven zlu jménem TV Nova. Říkal jsem si: "OK, kousek zpráv snad skousnu..." Už počátek relace mne ale vytrhl z omylu...
Zahájila ji živá reportáž o dopravní situaci v Plzni. Geniální, dělat v poledne 1. středy v měsíci (dlouhý!) live report z města. Snad je všem jasné, co celou reportáž velmi hlasitě doprovázelo.
Druhá zpráva byla o matce, která jen jednou uhodila své hyperaktivní dítě, někdo to nabonzoval a následovala polemika, zda ji upálit, či nikoliv.
No a třetí zprávu o imunitě netopýrů objevené díky análním výtěrům už jsem nedokoukal a musel opustit obývací pokoj...
Tudíž, nic se nezměnilo a tento program pro mě zůstane i nadále mrtvým!

Neuvěřitelné.

...

Konec citátu. Konec přílohy. Touto kondenzovanou ukázkou zhovadilosti, jaká je nám denně servírována (a na kterou mi stačilo 4 minuty sledovat zprávy), se s vámi, milí čtenáři, prozatím loučím a doufám, že my si tady jednou budeme servírovat něco (výrazně) lepšího a že 99 % zdejší produkce nebudou tvořit články pitvající se v těch sračkách...

...a dovolím si se s vámi ve vztahu ke všemu výše napsanému rozloučit mírně poupraveným názvem jedné poměrně povedené komedie, respektive mírným poupravením české verze jejího názvu, tj. překladu původního názvu anglického, přesněji pouze použitím plurálu k tomuto účelu:

Přeberte si to (Analyze This)

- odkaz na film: http://www.csfd.cz/film/7566-preber-si-to/

- kdo nezná, mrkněte, hraje tam De Niro a je to celkem prča!