O slovech a lidech: "Budeme se soustředit" a pohádka jako bonus

Také tento můj text, jak již mnozí z vás tuší, nebude o politice ani o cikánech a předpokládám, že proto se opět 50 % z vás nebude ani obtěžovat jej otevřít. Vaše svobodná volba, samozřejmě. Pro ty ostatní: Tentokrát budu povídat o neexistujícím druhu soustředění! Vězte však, že nejde o žádný typ prastaré šaolinské meditace, ale "pouze" a znovu o tu naši češtinu. (A tím se loučím s dalšími 40 % čtenářů, kteří článek otevřeli, ale nyní jej zavírají. Zbylé hrstce předem děkuji za námahu.)

Abych vás tak nenudil, našel jsem alespoň tuto moc hezkou ukázku soustředění se.

---------------

"BUDEME SE SOUSTŘEDIT" (text č. 3)

---------------

Hned na začátku mi opět bude nápomocný strýček Google. Prozradil mi totiž jednu neveselou věc související s územ současné češtiny, jejíž neveselost možná někteří z vás pochopí až o pár odstavců níže. Výsledky vyhledávání jsou takovéto:

1a) "Budeme se soustředit" - 571 000 výsledků

1b) "Budu se soustředit" - 313 000 výsledků

vs.

2a) "Budeme se soustřeďovat" - 4 830 výsledků

2b) "Budu se soustřeďovat" - 5 820 výsledků

Než ale okomentuji tyto smutné nálezy, řekněme si něco o soustředění.

Každý se tu a tam chceme, potřebujeme nebo musíme na něco soustředit/soustřeďovat, zaměřit/zaměřovat či koncentrovat, pokud chceme dosáhnout určitých cílů.

Ať už jde o sportovce vzhlížející k lepším výsledkům (nejčastější případ oné smutné a neexistující varianty soustředění), politiky předstírající intenzivní zájem o nějaký problém, či například studenty před náročnou zkouškou, koncentrace je důležitá. 

Bohužel, často také cítíme potřebu ostatním sdělit právě onen fakt, že se v nejbližších hodinách, dnech či týdnech budeme na něco koncentrovat. A zde se vracím k tučně zvýrazněným výsledkům vyhledávání.

Považte, v 884 000 případů (1a + 1b) lidé nevědí, jak o svém budoucím soustředění informovat své okolí. Číslo je nutné brát s rezervou, ale srovnání se součtem 2a + 2b je alespoň pro mě celkem zarážející.

Proč říkám, že to nevědí? Srovnejme si nyní dvojici protějšků soustředit/zaměřit a soustřeďovat/zaměřovat. Bude to krásně vidět.

Už jste snad někdy řekli - či řekli byste snad někdy - větu "Příští týden se budu zaměřit na studium."? Pokud je vaše odpověď ano, stejně vám nevěřím. "Budu se zaměřovat." nebo "Zaměřím se.", to ano, ovšem první případ nikdy.

(Neboť je nutné rozlišovat slovesné formy dokonavé a nedokonavé, ale s tím nebudu trápit nikoho, kdo nechce; a ti ostatní to vědí.)

No a teď  si vemte, že 99 % lidí by takové "Budu se zaměřit." teoreticky vůbec nemuselo vadit, protože věta "Budu se soustředit." jim také očividně nijak nevadí. No, ehm, a teď babo raď, co s tím...

Nabízím dvě varianty:

Var. A: Odteď si všichni uvědomíme, že pokud považujeme za nutné někoho informovat o svém budoucím soustředění se na cokoli formou spony a infinitivu, vždy se jen a pouze budeme soustřeďovat, nikoli soustředit.

Var. B: Protože dokonce jazykové poradně a mladé vlně české lingvistiky je nejen tento dílčí "problém" tak nějak ukradený a nechtějí o jazyk ani tak pečovat, jako do něj spíše vrtat a archivovat jej (já se s tím v budoucnu pokusím bojovat, ale teď jsem si vzpomněl na bitvu u Thermopyl...), vykašleme se na to taky a budeme rovnou zrušíme také časy a pády. Protože my pečovat o jazyk nechtít moc zdát se já. Já smutný.

Zase už jsem se nechal unést, promiňte. Současný vývoj češtiny a "péče" o ni mi ale připomínají něco, co lze hezky vystihnout následující pohádkou. (A tou to dnes uzavřu, takže tady se předem loučím.)

Bylo nebylo. Za devatero slovníky a devatero pravidly pravopisu stála na vrcholku jedné strmé skály chaloupka, kde spolu po věky soužil a kde se občas také soužil národ český (aktuálně přes deset milionů lidí). Tu chaloupku kdysi dávno dlouho budovali jejich předkové a nikdo už si nepamatoval, proč ji tehdy postavili a proč stojí zrovna na skále. Tito lidé čeští měli jednoho domácího mazlíčka, kterého léta učili zajímavé kousky a který tu, stejně jako ta chaloupka, byl od nepaměti. Všichni se o něj starali, přestože si to často ani neuvědomovali, a život bez něj si těžko mohli představit. Tím mazlíčkem byla čeština. Moc chytrý tvor, kterému pramálo vadilo, že jeho jméno se nepíše s velkým písmenem. Tvor vyvinutý na takovou úroveň, že mu záviděli vetřelec, predátor, E.T. mimozemšťan a dokonce prý i někteří pokémoni.

Jednoho dne se však obyvatelé domu (většinově) shodli na tom, že čeština už je natolik inteligentní a schopná, že nepotřebuje být nadále omezována a bržděna zdmi chaloupky. Pustili ji tedy sebevědomě a s nosem nahoře na dvorek. Ten byl ale příliš malý a neoplocený a Čechové si neuvědomili, že čeština je poprvé vypuštěna vstříc naprosté svobodě, která však v jejím případě, jak se ukáže, vůbec nebyla svobodou, ale především (pro ni!) velkým nebezpečím.

Rozběhla se ze dveří tak rychle, že u srázu - což bylo opravdu jen o pár metrů dále - nedokázala zabrzdit... Ne, milé děti, neplačte. Nezahynula a nakonec pád přežila; poté to už ale nikdy nebylo to veselé a chytré zvíře, kterým byla předtím...

---------------

Předchozí dva texty seriálu O slovech a lidech:

1. Přítomnost

2. O-fráze