Můj absolventský projev 2

Stejně jako před 5 lety si i tentokrát dovoluji zveřejnit svůj absolventský projev neboli děkovnou řeč. Budu rád, když jako tehdy najde kromě posluchačů také čtenáře. Zakomponováno i jedno přeřeknutí včetně solidního vybroušení.

Vaše Magnificence, pane rektore,
Honorabilis pane promotore,
Spectabiles pane děkane, pane proděkane,
vážení kolegové a drazí hosté,

dovolte mi říct pár slov k tomu, proč jsme se tu dnes sešli, za nás – absolventy.

Můj projev bude v mnohém podobný tomu pana rektora, bude minimálně stejně dlouhý, zhruba stejně vážný a možná o něco méně vtipný.

Podruhé se nacházím u tohoto mikrofonu a podruhé jsem musel přemýšlet, co v tak slavnostní chvíli říct směrem k Vám – všem váženým a pro nás drahým osobám. Žádný řečník se při projevech na stejné téma a v obdobné situaci zpravidla nevyhne opakování toho, co už někdy řekl – to jako jazykovědec stylistik vím moc dobře. Projevy jiných řečníků však proto rozhodně „nenápadně“ vykrádat nehodlám, přestože je dnes plagiátorství v módě.

Před pěti lety jsem hovořil o smyslu děkovné či děkovací řeči – o tom, jakou podobu by mělo ono děkování mít. Mé životní postoje se za poslední „pětiletku“ nijak radikálně neproměnily, a bylo by tudíž pošetilé a zbytečné snažit se dnes o něco zcela jiného, než byla má úvaha o absolventském díkůvzdání v roce 2013. Nyní tedy vykradu sám sebe, respektive část svého tehdejšího projevu:

______________________________________

„Díky – by měly být projevovány zejména pomocí činů a nepřetržitě, nikoli formou slov a ojediněle. Na základě vlastní přirozené vůle, nikoli jen na ze slavnostního zvyku, jakým je i tento projev.

Jsem si jistý, že všichni pedagogové, se kterými jsme si vypracovali dobré vztahy, všichni milovaní členové našich rodin a všichni opravdoví přátelé jsou si vědomi našich díků i bez slavnostních projevů.

Nebyli jsme léta podporováni a vzděláváni pro samotné dostudování a ukončení studia. Dostudovali jsme, abychom své vzdělání využili, dále jej rozvíjeli a vědomosti i celý způsob uvažování předávali dál, ať už na akademické půdě či kdekoli jinde, ať už při rozpravě s žáky, kolegy nebo s kýmkoli jiným.

Třeba už jen zcela běžnou konverzací, kdy jednoho člověka přesvědčíme o tom, že svět není černobílý, přispíváme ke vzniku zdravější společnosti. Společnosti chápající například to, že čin jednotlivce nelze automaticky považovat za čin množiny, nebo že pravdu netvoří jeden novinový titulek článku pochybného autora. Taková úspěšná konverzace je jen kapkou v moři, ale co je moře jiného než miliardy kapek…

Budeme-li se tímto řídit, půjde dozajista o nejlepší možné poděkování všem, kterým je nejen dnes třeba děkovat. Až tehdy zabráníme přetavení jejich podpory a trpělivosti ve ztrátu času.

Přijměme tedy nyní společně skutečnost, že diplom není výsledkovou listinou závodu, nýbrž startovním číslem. S tímto vědomím pak ze sebe v životních závodech vydávejme vše, protože na odpočinek bude jistě času dost v prostoru za cílovou páskou.“

______________________________________

S koncem od sebe vypůjčené části proslovu bych nyní klidně mohl zakončit i svůj proslov dnešní, ale mějte se mnou, prosím, ještě chvíli strpení. Dnešní situace je totiž přece jen poněkud odlišná – a to jak situace nás, absolventů, tak obzvlášť situace celospolečenská, řekněme všelidská.

Stojíme tu jako absolventi doktorského studia. Titul Ph.D. je nejvyšším titulem, na jaký jsme mohli jako studenti dosáhnout. Nás všechny to stálo mnoho času a energie při studiu, bádání a sepisování dizertačních prací – naše školitele a další pedagogy při usměrňování naší snahy a předávání cenných rad a poznatků – a naše rodiny a blízké při neustálém vyjadřování podpory, ať už v podobě finanční, nebo v podobě projevované lásky a víry v náš studijní úspěch, stejně jako víry ve smysl naší činnosti.

Stojíme tu jako filozofové, historikové, filologové, archeologové či teoretikové hudby – většina z nás tedy, předpokládám, nedokáže odborně pečovat o lidské tělo jako doktoři – lékaři – velmi podstatnou částí lidské bytosti je však také mysl a současná společnost potřebuje akutně řešit rovněž problémy týkající se právě mysli.   

Nacházíme se na konci jednoho století existence naší alma mater a na počátku druhého století od vzniku samostatné republiky. Je čas slavit, ale je také čas srovnávat současnost s minulostí a hledět do časů budoucích.

Stojíme tu totiž zejména jako členové Masarykovy univerzity, která není množinou budov rozesetých po Brně, ale především souborem jistých hodnot, ideálů a principů, na kterých byla postavena jak ona, tak první republika – a které je třeba respektovat, chránit a prosazovat.  

Těmito – promiňte mi toto hybridní pojmenování – masarykovsko-čapkovsko-havlovskými hodnotami a principy, vzájemně se prolínajícími, jsou mravnost, demokracie, pravda, poctivá láska, … tedy práce, i když poctivá láska jistě taky, či obyčejná, avšak stěžejní lidská vlastnost, lidskost. Tato slova reprezentovala před sto lety i v jiných etapách skutečné, veřejně a obecně prosazované hodnoty. Dnes můžeme pozorovat, jak se za demokraty označují lidé s jedinou touhou, touhou po moci, a za slušné lidi osoby, které slušnost hájí jen naoko, jak jsou lidé s čistou touhou pomáhat druhým očerňováni jako zločinci nebo jak se slova inteligence, pravda a láska stávají terčem posměchu a jejich významy jsou zpochybňovány.  

Považuji za nesmírně důležité, abychom právě my, absolventi Masarykovy univerzity – ačkoli stále poměrně mladí – veřejně prosazovali tyto hodnoty, obhajovali jejich významy a nedopustili, aby přestaly být hodnotami a zůstaly jen všelijak zneužívanými výrazy. Vždyť kdo jiný by si to měl klást za úkol, když ne my?

Znalosti i zkušenosti již máme, z domova i ze světa – prozkoumali jsme spoustu zemí a užili si také spoustu zábavy – poznali jsme mnoho pozitivně smýšlejících, vzdělaných lidí – jako doma jsme se cítili v knihovnách, divadlech, muzeích, na výstavách, ale také během různých společenských a kulturních akcí a během typicky studentského času stráveného s přáteli – přes to všechno je za námi obzvlášť kus oné poctivé práce, o kterou své občany žádal Tomáš Garrigue Masaryk.

Věřím, že je na svou univerzitu, její absolventy a jejich práci tam nahoře pyšný, třebaže se možná nad jinými skutky dneška nezřídka mračí.

Nyní je na nás neustat, ale své poznání nadále prohlubovat a navíc jej přelévat na další. Bude to těžké, těžší než dřív, ale nikdo to za nás neudělá. Samotný titul Ph.D. za jménem ani diplom jej stvrzující – neznamenají téměř nic. Již zahájením doktorského studia, ale vůbec studia na Masarykově univerzitě jsme se zavázali k určitému poslání, které dneškem rozhodně nekončí.

Bylo mi ctí k vám promlouvat a úplným závěrem dodávám téměř totéž, co jsem dodal před pěti lety – výstižnější zakončení mi totiž nepřichází na mysl.

Věřím v sebe a věřím v nás všechny, neboť – abych parafrázoval jednu z postav Karla Čapka, mistra slova a velkého člověka s obrovským srdcem:

Lidi mají především věřit v lidi – všechno ostatní přijde samo.

______________________________________

A kdyby snad někoho zajímalo, jak vypadá disertace češtináře z fildy, budu stejně jako u projevu rád za každého čtenáře. Zabývá se diskusemi na Facebooku a najdete ji ZDE. 

Jinak mě najdete, alespoň jako amatérsky filozofujícího profesionálního češtináře, na TWITTERU.