Stařec a moře prázdnoty

5. 09. 2008 15:35:26
V městském parku panovalo večerní šero a kolem korun stromů se již místy pomalu snášela mlha. V takto ponurém počasí se obvykle mnoha lidem vůbec nechce parkem ani procházet, natož pak si tam jít příjemně posedět na lavičku. Možná je to přirozeným strachem lidí z neznáma, případně ze tmy. Možná spíše tím, že v dnešní době má člověk skutečně velmi mnoho důvodů, proč se bát. Potulní psi, zloději, násilníci, vrazi. To vše jsou faktory, které mohou člověka přinutit vydat se domů raději oklikou. Na silněji osvětlené a zároveň obydlené ulici přece jen číhá mnohem méně nebezpečí. Jsou však lidé, kteří strach z neznáma nemají. Lidé, které v jejich životě může již jen málo co překvapit.

Na jedné z několika ztrouchnivělých a špinavých laviček uprostřed onoho parku seděl osamělý stařec. Se starou holí, kterou měl položenou vedle sebe tak, aby vinou gravitace nespadla na zem, a která byla jeho jediným společníkem v temném prostředí parku, působil unaveným dojmem. Vypadal téměř jako bezdomovec, ovšem tomu odporoval pytlík v jeho ruce s krmením pro ptáky. Vždyť který bezdomovec má dostatek financí, aby jimi mohl mrhat na krmení přemnožených holubů. Cílem podobných jedinců většinou bývá se spíše co nejrychleji opít nejlevnějším krabicovým vínem ze supermarketu a zapomenout na chvíli na svůj strastiplný život. Stařec jednoduše jen odpočíval na čerstvém vzduchu. Co na tom, že byla již tma.

Najednou sebou ale maličko škubnul. Probudilo ho totiž soví zahoukání, které se ozvalo odněkud z korun starých líp vysoko nad ním.
„Ehm. Ty oškivko jedna. Starýho dědka ani nenecháš si schrupnout. Kolik máme vůbec hodin? To mi neřekneš, že?“ zamumlal polohlasem, schoval pytlík s krmením do kapsy starého kabátu, uchopil svoji dřevěnou hůl a pomalu se zvednul z lavičky.
„Sakra, ty moje záda. Člověka to bolí pořád, ať už chodí k doktorovi, nebo ne,“ zabědoval si opět jen tak pro sebe a vydal se na cestu domů.

Když vycházel z parku, oslnilo ho z vedlejší ulice přijíždějící auto. Řidič rozhodně neměl strach z pokuty za vysokou rychlost a prohnal se absolutně bez respektu kolem starce, který již stál na přechodu téměř v polovině šíře vozovky a jehož šedý plnovous se zatřepetal ve vzniklém průvanu.
„Ty prase jedno! Tady nejsi na závodech!“ zakřičel starý muž, rozklepaný strachem. Jeho srdeční tep vyletěl nahoru a až s podivem, že se k němu v jeho věku a v tak vyhrocené situaci nepřihlásil infarkt. Pak se však chytil levou rukou za rozbušené srdce a pokračoval v chůzi.

Kráčel po zdemolovaném chodníku a o pravý rukáv kabátu mu z vedlejší zahrady přes plot šouraly větvičky neostříhaného živého plotu. Sledoval odpadky, válející se po zemi, a když pak, o pár metrů dál, procházel kolem zcela prázdného odpadkového koše, jen nechápavě zakroutil hlavou.
Na betonové zídce u protějšího domu seděla partička několika mladíků ve věku kolem patnácti let. Když zahlédli starce, jeden z nich zakřičel: „Hej, dědku, nemáš cígo?“ Jeho společníci vybuchli v jízlivý smích. „Vy sprosťáci nevychovaní!“ zaječela na ně postarší paní z balkónu domu hned za partou.
„Ale paní, jen je nechte. Ať žijí, dokud můžou,“ pokusil se jí stařec přes cestu odpovědět. Zbytečně se ale nezastavoval a šel dál. Ne, že by se snad bál nějakých malých výtržníků, ale jednoduše neměl zájem se nad čímkoli pozastavovat.

Netrvalo to dlouho a došel k velmi starému obytnému domu, ve kterém zřejmě nebydlel sám. Ovšem to nic neměnilo na tom, že byl značně zanedbaný. Hrábl rukou do náprsní kapsy a vytáhl klíče.
„Jen tři schůdky a jsem v teple domova,“ pochvaloval si a vyšel až ke hlavním dveřím domu, aby odemkl. Ve tmě se nejprve nemohl trefit klíčem do zámku, ale nakonec to, i přes pár nadávek, zvládl. Hned za dveřmi stlačil vypínač a na pavučinami zaneřáděném stropě se rozsvítilo světlo.
„Ještě, že bydlím v přízemí, sakra,“ ulevil si nad tím, že nemusí po příchodu domů podstoupit navíc ještě výšlap nahoru po schodech. Ještě nahlédl do poštovní schránky, aby zkontroloval její obsah.
„A hele, copak to tu máme za podivný dopisy?“ řekl ironicky a odhodil do koše reklamní letáky. Nechal si pouze noviny, které měl zřejmě předplacené. Poté už vykráčel po schodech ke dveřím svého přízemního bytu. Poté, co si zul své kožené staré boty, vešel již dovnitř a zamknul za sebou dveře. Boty umístil do, až na ošoupané papuče, prázdného botníku a do šatníku naopak odložil svůj kabát a kalhoty. Pak si ještě sundal své dlouhé zelené ponožky, z nichž ta levá byla na patě děravá, a odnesl je do poměrně udržované koupelny mezi špinavé prádlo.
„Dnes se už koupat nebudu, všechno mě bolí. Souhlasíš?“ zeptal se svého papouška, který seděl na bidýlku v klícce, zavěšené ze stropu dolů, hned vedle světla uprostřed kuchyně. Ten několikrát zakrákal na pozdrav svému majiteli a možná i proto, že ho vylekalo najednou rozsvítivší se světlo.
„Jenom klid, ty jedna píšťalko ukecaná. Hned se nerozčiluj. Tady máš,“ řekl milým hlasem stařec a dal opeřenci do klece novou vodu a zrní. Ruce se mu sice stářím poněkud klepaly, ale tento úkon měl zřejmě nacvičený dokonale. Jeho malý domácí společník navíc nikterak neprojevoval zájem o útěk.

Oděn již pouze v trenýrky a bílé tílko, sedl si poté unavený důchodce za stůl v obývacím pokoji a zadíval se na malý zarámovaný portrét své ženy.
„Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Jak já to tady mám pořád zvládat sám? Vařit pořádně neumím. Co jsi odešla, měl jsem už tři roky na to, abych se to naučil, ale pořád zvládnu maximálně usmažit vajíčka. A víš moc dobře, že na můj cholesterol to není zrovna nejlepší. Ach jo,“ oddechl si a poté si nasadil brýle na čtení a začal s luštěním křížovky, kterou měl položenou na stole. Ani neotevřel nové noviny, které si před chvílí vzal ze schránky. V horním rohu novin stálo datum dokonce z předminulého týdne. Zřejmě luštil křížovky opravdu pozvolna. Jednoduše asi neměl s ničím kam spěchat.
„Chemická značka olova? Já to zase zapomněl. Třeba to bude v nápovědě,“ pomyslel si.
„Jo, je to tady. To musí být to Pb, já jsem to věděl. Vždycky všechno zapomenu,“ řekl do prázdna s lehkým úsměvem ve tváři. Po chvilce luštění, kdy do křížovky zaznamenal opět jen pár odpovědí, se vydal směrem k lednici, protože mu nějak vyschlo v ústech.
„Nejdřív si musím dát minerálku a pak si ještě hodím jednoho frťana od mladýho,“ oznámil papouškovi a co řekl, to i učinil.
„Taky se už dlouho neozvali, rodinka moje povedená. Aspoň, že mi neberou výplatu, známe takový případy. Vnoučata jsem taky neviděl, jak je rok dlouhej. Co nadělám,“ postěžoval si a šoupnul do sebe ještě jednu malou pálenky. Když dopil, vrátil se do obývacího pokoje a zapnul televizi.
„Už bude jedenáct, podíváme se na noční zprávy, co se zase děje ve světě.“
Všechno říkal nahlas, pravděpodobně ho časem ona dlouho trvající samota donutila k tomu, aby si všechno vyslovoval sám pro sebe. Samozřejmě také všechno oznamoval svému opeřenému příteli z kuchyně, která splývala s obývacím pokojem, oddělená pouze krátkou zídkou, na které byly po celé délce postaveny květináče s různobarevnými květinami.
„Sakra, už je tam sport. Ještě k tomu plavání, to už fotbal určitě byl, tak nic,“ zabědoval a televizi hned zase vypnul.

Ještě před spaním se pár minut zdržel na toaletě, což bylo v jeho věku vcelku pochopitelné, ale pak se pomalu odebral do ložnice. Do ložnice, uprostřed které stála manželská postel. Ta už však byla po dobu dlouhých tří let stlána pouze pro jednu osobu, osamělého starého vdovce.
Když už ležel v posteli, přikrytý huňatou peřinou, vzal si stařík ještě jeden prášek na spaní a zapil ho vodou z láhve, kterou měl připravenou na nočním stolku. Zhasnul světlo a díval se do stropu. Chvilkami se na stropě objevily stopy světel, která zářila z automobilů, projíždějících ulicí za oknem. Po chvilce převalování a hledání ideální polohy se mu podařilo usnout. Ležel v osamělém bytě a další den života byl za ním.

Když se ráno probudil, provedl ranní hygienu a poté si nachystal na snídani chleba s máslem a k tomu si uvařil čaj. Až teď si otevřel včerejší noviny a začetl se do sportovní rubriky.

„Crrr!“ zazvonil najednou zvonek.
„Sakra, jsem se lekl! Určitě chce zase pošťačka něco podepsat. Tak honem dolů,“ vyskočil stařec ze židle, obul si papuče a spěchal ke hlavnímu vchodu. Když otevřel dveře, nevěřil svým očím.
„Ahoj taťko, přijeli jsme se na tebe podívat. Teda vlastně ne na tebe, přijeli jsme pro tebe. Pojedeš s náma. Minimálně na měsíc tě teď o prázdninách uloupíme z toho tvýho víru maloměsta,“ řekl jeho syn, stojíc na chodníku před domem i s dvěma vnoučaty po boku.
„Dědo! Dědečku!“ zakřičela asi pětiletá vnučka a za ruku s ještě menším chlapcem vyběhli nahoru po schodech a objali dědečka, každý za jednu nohu. Starci se do očí vhrnuly slzy a rozklepala se mu kolena.
„Synku, ani nevíš, jak rád s váma pojedu. Nenapadlo by mě, že si na mě teď vzpomenete. Děti moje, pojďte sem,“ vyhrkal ze sebe koktavým tónem stařík a kleknul si, aby mohl děti obejmout.
„To víš, že jsme si na tebe vzpomněli, ale teď už nechte toho mazlení, na to budete mít času dost doma. Běž si rychle sbalit nějaký to oblečení. Děti, běžte dědečkovi pomoct. Musíme spěchat, maminka už dělá oběd, tak ať nám to nevystydne.

Stařík, společně s dětmi, vykráčel řádku schodů, vedoucí k jeho bytu a jen si tak v duchu a s úsměvem na rtech pomyslel: „Na nějaký čas se teď po vás trmácet nebudu, blbý schody.“

Autor: Jarmil Vepřek | pátek 5.9.2008 15:35 | karma článku: 15.71 | přečteno: 986x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.91 | Přečteno: 189 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.51 | Přečteno: 196 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.92 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 190 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 516 | Diskuse
Počet článků 41 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3815

TOPlist 

Absolvent bohemistiky na FF MU v Brně a v současnosti doktorand, učitel češtiny, korektor a běžec.

Záliby: sport (po všech směrech), lingvistika, literatura, filmy, seriály, hudba, dobré jídlo a pití a v první řadě trávení času s přítelkyní, přáteli a rodinou. 

Poslední přečtená kniha: Jak (ne)dělat vědu (P. Kondelík)

Knížka pojednávající vtipně a odborně zároveň o všech obecných zvláštnostech vědeckých pracovišť.

Poslední zhlédnutý film: Holky na tahu

Strašná blbost, ale v rámci kategorie "strašná blbost" to ušlo.

Okénko Homera Simpsona:

"Pivo – příčina a řešení všech životních problémů."

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...