Najednou sebou ale maličko škubnul.
Probudilo ho totiž soví zahoukání, které se ozvalo odněkud z korun starých líp
vysoko nad ním.
„Ehm. Ty oškivko jedna. Starýho
dědka ani nenecháš si schrupnout. Kolik máme vůbec hodin? To mi neřekneš, že?“
zamumlal polohlasem, schoval pytlík s krmením do kapsy starého kabátu, uchopil
svoji dřevěnou hůl a pomalu se zvednul z lavičky.
„Sakra, ty moje záda. Člověka to
bolí pořád, ať už chodí k doktorovi, nebo ne,“ zabědoval si opět jen tak pro
sebe a vydal se na cestu domů.
Když vycházel z parku, oslnilo ho z
vedlejší ulice přijíždějící auto. Řidič rozhodně neměl strach z pokuty za
vysokou rychlost a prohnal se absolutně bez respektu kolem starce, který již
stál na přechodu téměř v polovině šíře vozovky a jehož šedý plnovous se
zatřepetal ve vzniklém průvanu.
„Ty prase jedno! Tady nejsi na
závodech!“ zakřičel starý muž, rozklepaný strachem. Jeho srdeční tep vyletěl
nahoru a až s podivem, že se k němu v jeho věku a v tak vyhrocené situaci
nepřihlásil infarkt. Pak se však chytil levou rukou za rozbušené srdce a
pokračoval v chůzi.
Kráčel po zdemolovaném chodníku a o
pravý rukáv kabátu mu z vedlejší zahrady přes plot šouraly větvičky neostříhaného
živého plotu. Sledoval odpadky, válející se po zemi, a když pak, o pár metrů
dál, procházel kolem zcela prázdného odpadkového koše, jen nechápavě zakroutil
hlavou.
Na betonové zídce u protějšího domu
seděla partička několika mladíků ve věku kolem patnácti let. Když zahlédli
starce, jeden z nich zakřičel: „Hej, dědku, nemáš cígo?“ Jeho společníci
vybuchli v jízlivý smích. „Vy sprosťáci nevychovaní!“ zaječela
na ně postarší paní z balkónu domu hned za partou.
„Ale paní, jen je nechte. Ať žijí,
dokud můžou,“ pokusil se jí stařec přes cestu odpovědět. Zbytečně se ale
nezastavoval a šel dál. Ne, že by se snad bál nějakých malých výtržníků, ale
jednoduše neměl zájem se nad čímkoli pozastavovat.
Netrvalo to dlouho a došel k velmi
starému obytnému domu, ve kterém zřejmě nebydlel sám. Ovšem to nic neměnilo na
tom, že byl značně zanedbaný. Hrábl rukou do náprsní kapsy a vytáhl klíče.
„Jen tři schůdky a jsem v teple domova,“
pochvaloval si a vyšel až ke hlavním dveřím domu, aby odemkl. Ve tmě se nejprve
nemohl trefit klíčem do zámku, ale nakonec to, i přes pár nadávek, zvládl. Hned
za dveřmi stlačil vypínač a na pavučinami zaneřáděném stropě se rozsvítilo světlo.
„Ještě, že bydlím v přízemí,
sakra,“ ulevil si nad tím, že nemusí po příchodu domů podstoupit navíc ještě
výšlap nahoru po schodech. Ještě nahlédl do poštovní schránky,
aby zkontroloval její obsah.
„A hele, copak to tu máme za podivný
dopisy?“ řekl ironicky a odhodil do koše reklamní letáky. Nechal si pouze
noviny, které měl zřejmě předplacené. Poté už vykráčel po schodech ke dveřím
svého přízemního bytu. Poté, co si zul své kožené staré boty, vešel již dovnitř
a zamknul za sebou dveře. Boty umístil do, až na ošoupané papuče, prázdného
botníku a do šatníku naopak odložil svůj kabát a kalhoty. Pak si ještě sundal
své dlouhé zelené ponožky, z nichž ta levá byla na patě děravá, a odnesl
je do poměrně udržované koupelny mezi špinavé prádlo.
„Dnes se už koupat nebudu, všechno
mě bolí. Souhlasíš?“ zeptal se svého papouška, který seděl na bidýlku v klícce,
zavěšené ze stropu dolů, hned vedle světla uprostřed kuchyně. Ten několikrát zakrákal
na pozdrav svému majiteli a možná i proto, že ho vylekalo najednou rozsvítivší
se světlo.
„Jenom klid, ty jedna píšťalko
ukecaná. Hned se nerozčiluj. Tady máš,“ řekl milým hlasem stařec a dal opeřenci
do klece novou vodu a zrní. Ruce se mu sice stářím poněkud klepaly, ale tento
úkon měl zřejmě nacvičený dokonale. Jeho malý domácí společník navíc nikterak
neprojevoval zájem o útěk.
Oděn již pouze v trenýrky a bílé
tílko, sedl si poté unavený důchodce za stůl v obývacím pokoji a zadíval
se na malý zarámovaný portrét své ženy.
„Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Jak
já to tady mám pořád zvládat sám? Vařit pořádně neumím. Co jsi odešla, měl jsem
už tři roky na to, abych se to naučil, ale pořád zvládnu maximálně usmažit
vajíčka. A víš moc dobře, že na můj cholesterol to není zrovna nejlepší. Ach
jo,“ oddechl si a poté si nasadil brýle na čtení a začal s luštěním
křížovky, kterou měl položenou na stole. Ani neotevřel nové noviny, které si
před chvílí vzal ze schránky. V horním rohu novin stálo datum dokonce
z předminulého týdne. Zřejmě luštil křížovky opravdu pozvolna. Jednoduše
asi neměl s ničím kam spěchat.
„Chemická značka olova? Já to zase
zapomněl. Třeba to bude v nápovědě,“ pomyslel si.
„Jo, je to tady. To musí být to Pb,
já jsem to věděl. Vždycky všechno zapomenu,“ řekl do prázdna s lehkým
úsměvem ve tváři. Po chvilce luštění, kdy do křížovky zaznamenal opět jen pár
odpovědí, se vydal směrem k lednici, protože mu nějak vyschlo
v ústech.
„Nejdřív si musím dát minerálku a
pak si ještě hodím jednoho frťana od mladýho,“ oznámil papouškovi a co řekl, to
i učinil.
„Taky se už dlouho neozvali, rodinka
moje povedená. Aspoň, že mi neberou výplatu, známe takový případy. Vnoučata
jsem taky neviděl, jak je rok dlouhej. Co nadělám,“ postěžoval si a šoupnul do
sebe ještě jednu malou pálenky. Když
dopil, vrátil se do obývacího pokoje a zapnul televizi.
„Už bude jedenáct, podíváme se na
noční zprávy, co se zase děje ve světě.“
Všechno říkal nahlas, pravděpodobně
ho časem ona dlouho trvající samota donutila k tomu, aby si všechno vyslovoval
sám pro sebe. Samozřejmě také všechno oznamoval svému opeřenému příteli
z kuchyně, která splývala s obývacím pokojem, oddělená pouze krátkou zídkou,
na které byly po celé délce postaveny květináče s různobarevnými květinami.
„Sakra, už je tam sport. Ještě
k tomu plavání, to už fotbal určitě byl, tak nic,“ zabědoval a televizi hned
zase vypnul.
Ještě před spaním se pár minut zdržel
na toaletě, což bylo v jeho věku vcelku pochopitelné, ale pak se pomalu
odebral do ložnice. Do ložnice, uprostřed které stála manželská postel. Ta už však
byla po dobu dlouhých tří let stlána pouze pro jednu osobu, osamělého starého
vdovce.
Když už ležel v posteli, přikrytý
huňatou peřinou, vzal si stařík ještě jeden prášek na spaní a zapil ho vodou
z láhve, kterou měl připravenou na nočním stolku. Zhasnul světlo a díval
se do stropu. Chvilkami se na stropě objevily stopy světel, která zářila z automobilů,
projíždějících ulicí za oknem. Po chvilce převalování a hledání ideální polohy
se mu podařilo usnout. Ležel v osamělém bytě a další den života byl za
ním.
Když se ráno probudil, provedl ranní hygienu a poté si nachystal na snídani chleba s máslem a k tomu si uvařil čaj. Až teď si otevřel včerejší noviny a začetl se do sportovní rubriky.
„Crrr!“ zazvonil najednou zvonek.
„Sakra, jsem se lekl! Určitě chce zase
pošťačka něco podepsat. Tak honem dolů,“ vyskočil stařec ze židle, obul si
papuče a spěchal ke hlavnímu vchodu. Když otevřel dveře, nevěřil svým očím.
„Ahoj taťko, přijeli jsme se na tebe
podívat. Teda vlastně ne na tebe, přijeli jsme pro tebe. Pojedeš s náma.
Minimálně na měsíc tě teď o prázdninách uloupíme z toho tvýho víru
maloměsta,“ řekl jeho syn, stojíc na chodníku před domem i s
dvěma vnoučaty po boku.
„Dědo! Dědečku!“ zakřičela asi pětiletá
vnučka a za ruku s ještě menším chlapcem vyběhli nahoru po schodech a
objali dědečka, každý za jednu nohu. Starci se do očí vhrnuly slzy a
rozklepala se mu kolena.
„Synku, ani nevíš, jak rád s váma
pojedu. Nenapadlo by mě, že si na mě teď vzpomenete. Děti moje, pojďte sem,“
vyhrkal ze sebe koktavým tónem stařík a kleknul si, aby mohl děti obejmout.
„To víš, že jsme si na tebe vzpomněli,
ale teď už nechte toho mazlení, na to budete mít času dost doma. Běž si rychle
sbalit nějaký to oblečení. Děti, běžte dědečkovi pomoct. Musíme spěchat,
maminka už dělá oběd, tak ať nám to nevystydne.
Stařík, společně s dětmi, vykráčel řádku schodů, vedoucí k jeho bytu a jen si tak v duchu a s úsměvem na rtech pomyslel: „Na nějaký čas se teď po vás trmácet nebudu, blbý schody.“