Po dlouhé době se vracím s dalším textem věnujícím se našemu mateřskému jazyku, o který všichni tak svědomitě pečujeme. Tentokrát budeme brát židle a místa. Možná nerozumíte, ale mně neděkujte! Já jen trpím (viz dále).
-----------------
„Vemte židli“ a prohoďte ji oknem (text č. 5)
-----------------
Nepochybně už jste také v televizi – zejména v různých talk show – slyšeli použít onu uchu lahodící větu. Host přichází do studia a moderátor se na něj usměje, natáhne ruku směrem před sebe a zdvořile pronese „Vemte židli“ (Přítelkyně, již několik let žijící v Praze, mi tvrdí, že se s tím ještě nesetkala. Jak já jí závidím…).
Inu, proč bychom se posadili, když nám Pán Bůh přejímání struktur z anglického jazyka dal!
Chápejte, já jen mám tu češtinu – nejen spisovnou, ale hlavně srozumitelnou – rád a myslím, že není nutné, abychom v ní tvořili až tak senzační změny.
Příklad: Když pozorujeme pohlednou slečnu právě usedající k barové židli, řekneme o ní snad kamarádovi „Sleduj tu brunetku, která si teď bere támhletu židli“? Nikoliv. Židle se berou do rukou, když s nimi chceme někoho fláknout po hlavě, jinak na ně zásadně sedáme!
Kde vznikl onen okruh lidí, kteří považují za nutné inspirovat se anglickým „Take a chair/Have a seat“? Jednoduché, v angličtině se totiž „Sit down“ chápe jako „rozkazovací“, zatímco „Take a chair/Have a seat“ jako zdvořilejší varianta v podstatě téhož.
V češtině ale proto (alespoň já to tak cítím) rozlišujeme „Sedněte si“ a „Posaďte se“, případně samozřejmě disponujeme bonusy jako „Prosím…“ či „Pokud budete tak laskavi…“ apod.
Je to snad opravdu tak málo? A pokud ano, proč pro nás byl tento jazykový arsenál vždy naprosto dostačující, zatímco teď potřebujeme všechno "brát" a "mít"?
Ne, občasný anglicismus není nic špatného, ale vyměňovat zcela přirozené české větné struktury za tak nepřirozené anglické je zkrátka přinejmenším zvláštní.
Včera jsem se navíc při doučování u sousedů (v Brně!) stal přímým terčem zmíněného. Otec doučovaného mladíka mne při příchodu vyzval, ať se nevyzouvám a VEZMU MÍSTO! Možná to byl jen vtípek z jeho strany související s tím, že jsem přišel doučovat angličtinu, ale na to bych moc nesázel…
Pokud bych ten paskvil již několikrát nezaslechl a nebyl tak obeznámen s jeho významem, pravděpodobně bych v ten moment zůstal stát a v duchu si říkal „Jak se, proboha, bere místo? Cože?“
Každopádně
SEE YOU, GUYS!
Případně
VIDÍM VÁS, LIDI! (Trochu předbíhám, ale co...)
---------------
Předchozí texty seriálu O slovech a lidech:
1. Přítomnost
2. O-fráze
3. "Budeme se soustředit" a pohádka jako bonus
4. Televizní noviny a nutkání zvracet
